Recenze
Recenze na nové CD komorního souboru Variace
Bohuslav Martinů, Frank Martin, Pavel Haas, Ervín Schulhoff, Viktor Ullmann a Komorní soubor Variace, to jsou protagonisté pozoruhodného CD vydavatele „Agentura V+M".
Soubor Variace je seskupením, které vzniklo v roce 1997 z iniciativy člena České filharmonie, houslisty Jana Jouzy. Soubor usiluje o nevšední dramaturgii orientovanou zejména na díla 20. století, s občasnými výlety do století jednadvacátého i do století předcházejících (klasicismus, romantismus). Těžištěm repertoáru však jednoznačně zůstává století dvacáté. Doménou souboru je péče o díla pro méně obvyklá obsazení (kombinace smyčcových a dechových nástrojů, s klavírem, s harfou, popř. s jinými nástroji), ale nevyhýbá se ani uskupením tradičním, jako např. jsou smyčcové kvartety, smyčcová tria apod.
Ve svém novém CD soubor předkládá díla pětice autorů, kteří byli přibližnými vrstevníky. Jedná se o představitele meziválečné avantgardy, jejichž životy ( s výjimkou Franka Martina /1890-1974/ a částečně Bohuslava Martinů /1890 - 1959/ ) měly tragická vyústění. Pavel Haas, Ervín Schulhoff i Viktor Ullmann zemřeli v koncentračních táborech. Tím záslužnější je dramaturgie tohoto CD, neboť pomáhá křísit odkaz „pozapomenutých", kteří zemřeli příliš brzy, dříve než mohli vstoupit do povědomí světové veřejnosti. Stavění jejich děl do kontextu s tvorbou vrstevníků, jejichž osudy byly alespoň o něco příznivější - v případě recenzovaného CD s tvorbou Bohuslava Martinů a Franka Martina - považuji za velmi pozitivní čin, který pomáhá vytváření reálné představy o hodnotách, které byly násilně umlčeny, ale nikoliv zlikvidovány - mimo jiné též díky dramaturgii tohoto a jiných podobně zaměřených uměleckých počinů.
Komorní soubor Variace je neobyčejný nejenom svojí dramaturgickou tváří, ale též tím, že stojí na straně skladatelů. Jeho prioritou je prosazování kulturních hodnot. Know-how tohoto souboru není postaveno na osobnostech instrumentálního nebe - a mohlo by klidně být, vždyť v souboru hrají členové České filharmonie - ale na službě hudebním hodnotám, jejich objevování a potvrzování. To je skutečnost obzvláště cenná. Člověk je překvapen touto nezištností, smyslem pro radost z hudební krásy, i když tato nemusí být - a často také není -líbivá. Právě tento moment je jakýmsi startovním krédem interpretačních výkonů, které jsou obdivuhodné, vzdor tomu, že jim netleskají velké zástupy.
Smyčcové trio č. 2 Bohuslava Martinů (1890-1959) je kompozicí z roku 1934 (Paříž). Jsou v něm mimo jiné užity názvuky na moravskou lidovou píseň. V rámci tvorby Bohuslava Martinů patří toto dílo do období tzv. dynamismu (vlastní výrok B. Martinů), pro které jsou u Martinů typické drsnější harmonie a složitější polyfonická struktura. Skladba byla věnována bratřím Pasguierovým z Paříže, což má pochopitelný důsledek i ve virtuositě celého díla. Též přítomnost kadence každého zúčastněného nástroje poukazuje k instrumentálnímu mistrovství bratrů Pasguierových. Premiéru díla provedlo trio Pasguier v roce 1935 v Paříži, o rok později titíž interpreti provedli dílo v Praze.
Čtyři sonety pro Kassandru Franka Martina (1890-1974) na texty Amours de Ronsard(a) vznikly v roce 1921. Zvuková stránka skladby je velmi barevná. Jedna z hlavních hudebních úloh je zde svěřena flétně - zpěvní part s ní vytváří hudební dialog. V hudebním uchopení zpěvního partu je patrný vliv francouzské deklamace, avšak nikoliv v rozporu s náladou celého díla. Pro zajímavost si ještě uveďme informaci, že Frank Martin působil pedagogicky též v Německu v Kolíně nad Rýnem, kde mezi jeho žáky patřil např. i Karlheinz Stockhausen.
Suita pro hoboj a klavír Pavla Haase (1899-1944), podzim 1939. S velkou pravděpodobností měla tato kompozice původně být třídílnou kantátou, jejíž text musel být z důvodu ideologického zaměření (protiokupačního) odstraněn (nedochoval se). Je zde pracováno s citáty svatováclavského chorálu (zejména sekvence Pros za nás Boha) a též s rytmem husitského chorálu Kdož jsú boží bojovníci. Skladba končí hymnickou gradací, jakási vize vítězství, včetně stylizace zvuku zvonů (klavír).
Ukolébavka (píseň na verše Jindřicha Hořejšího), melodram Žebrák (na text Josefa Hory), Dráty (instrumentální věta) - tři vstupy pro rozhlasové pásmo „Město jasné a temné" (premiéra 21.11. 1936) Ervína Schulhoffa (1894-1942). Všechny tři drobné hudební útvary vyjadřují rozechvělou atmosféru tušené blížící se tragedie. Ervín Schulhoff je psal v době, kdy byl zaměstnán v moravskoslezském rozhlase (1935-1938). Sám jako člen rodiny s uměleckým zázemím, který pracoval uprostřed české a německé meziválečné avantgardy, byl na zahušťující se politický vývoj obzvláště citlivý. Uváděná díla jsou toho svědectvím.
Písně útěchy (na texty Alberta Steffena /1884-1963/) Viktora Ullmanna (1898-1944). K textům antroposofického básníka Alberta Steffana se Ullmann vrací opakovaně, naposledy v Terezíně (1942-1944), ještě před transportem do Osvětimi, kde po dvou dnech umírá......Obdobná neradostná situace provází i vznik zpěvu Podzim pro hlas a smyčcové trio (na básně Georga Trakla /1887-1914/). Smyčcový kvartet č.3, op. 46 je druhou skladbou napsanou po příjezdu do Terezína. Byla dokončena bezprostředně po smrti nejmladšího Ullmannova syna. Dílo se dochovalo díky prof. Emilu Utitzovi, který přežil a zachránil i ostatní Ullmannovy rukopisy...........
Na závěr této malé recenze bych rád ještě jednou zdůraznil vysoce citlivý přístup k interpretaci uvedených děl. Slyšíme vytříbenost zvukovou i koncepční. To vše umocňuje výborně odvedená práce hudebního a současně i zvukového režiséra Václava Zamazala. Přispívá k tomu též, dle mého soudu, podrobná informovanost členů souboru Variace o lidských osudech prováděných autorů, jejich lidské pochopení a nadosobní úsilí, řekněme to společně s Antoine de Saint Exupéry, aby tato rána rozkvetla ! Jsme svědky vzniku krásného, i když nikoliv efektního uměleckého počinu.
Ivan Kurz
Ve svém novém CD soubor předkládá díla pětice autorů, kteří byli přibližnými vrstevníky. Jedná se o představitele meziválečné avantgardy, jejichž životy ( s výjimkou Franka Martina /1890-1974/ a částečně Bohuslava Martinů /1890 - 1959/ ) měly tragická vyústění. Pavel Haas, Ervín Schulhoff i Viktor Ullmann zemřeli v koncentračních táborech. Tím záslužnější je dramaturgie tohoto CD, neboť pomáhá křísit odkaz „pozapomenutých", kteří zemřeli příliš brzy, dříve než mohli vstoupit do povědomí světové veřejnosti. Stavění jejich děl do kontextu s tvorbou vrstevníků, jejichž osudy byly alespoň o něco příznivější - v případě recenzovaného CD s tvorbou Bohuslava Martinů a Franka Martina - považuji za velmi pozitivní čin, který pomáhá vytváření reálné představy o hodnotách, které byly násilně umlčeny, ale nikoliv zlikvidovány - mimo jiné též díky dramaturgii tohoto a jiných podobně zaměřených uměleckých počinů.
Komorní soubor Variace je neobyčejný nejenom svojí dramaturgickou tváří, ale též tím, že stojí na straně skladatelů. Jeho prioritou je prosazování kulturních hodnot. Know-how tohoto souboru není postaveno na osobnostech instrumentálního nebe - a mohlo by klidně být, vždyť v souboru hrají členové České filharmonie - ale na službě hudebním hodnotám, jejich objevování a potvrzování. To je skutečnost obzvláště cenná. Člověk je překvapen touto nezištností, smyslem pro radost z hudební krásy, i když tato nemusí být - a často také není -líbivá. Právě tento moment je jakýmsi startovním krédem interpretačních výkonů, které jsou obdivuhodné, vzdor tomu, že jim netleskají velké zástupy.
Smyčcové trio č. 2 Bohuslava Martinů (1890-1959) je kompozicí z roku 1934 (Paříž). Jsou v něm mimo jiné užity názvuky na moravskou lidovou píseň. V rámci tvorby Bohuslava Martinů patří toto dílo do období tzv. dynamismu (vlastní výrok B. Martinů), pro které jsou u Martinů typické drsnější harmonie a složitější polyfonická struktura. Skladba byla věnována bratřím Pasguierovým z Paříže, což má pochopitelný důsledek i ve virtuositě celého díla. Též přítomnost kadence každého zúčastněného nástroje poukazuje k instrumentálnímu mistrovství bratrů Pasguierových. Premiéru díla provedlo trio Pasguier v roce 1935 v Paříži, o rok později titíž interpreti provedli dílo v Praze.
Čtyři sonety pro Kassandru Franka Martina (1890-1974) na texty Amours de Ronsard(a) vznikly v roce 1921. Zvuková stránka skladby je velmi barevná. Jedna z hlavních hudebních úloh je zde svěřena flétně - zpěvní part s ní vytváří hudební dialog. V hudebním uchopení zpěvního partu je patrný vliv francouzské deklamace, avšak nikoliv v rozporu s náladou celého díla. Pro zajímavost si ještě uveďme informaci, že Frank Martin působil pedagogicky též v Německu v Kolíně nad Rýnem, kde mezi jeho žáky patřil např. i Karlheinz Stockhausen.
Suita pro hoboj a klavír Pavla Haase (1899-1944), podzim 1939. S velkou pravděpodobností měla tato kompozice původně být třídílnou kantátou, jejíž text musel být z důvodu ideologického zaměření (protiokupačního) odstraněn (nedochoval se). Je zde pracováno s citáty svatováclavského chorálu (zejména sekvence Pros za nás Boha) a též s rytmem husitského chorálu Kdož jsú boží bojovníci. Skladba končí hymnickou gradací, jakási vize vítězství, včetně stylizace zvuku zvonů (klavír).
Ukolébavka (píseň na verše Jindřicha Hořejšího), melodram Žebrák (na text Josefa Hory), Dráty (instrumentální věta) - tři vstupy pro rozhlasové pásmo „Město jasné a temné" (premiéra 21.11. 1936) Ervína Schulhoffa (1894-1942). Všechny tři drobné hudební útvary vyjadřují rozechvělou atmosféru tušené blížící se tragedie. Ervín Schulhoff je psal v době, kdy byl zaměstnán v moravskoslezském rozhlase (1935-1938). Sám jako člen rodiny s uměleckým zázemím, který pracoval uprostřed české a německé meziválečné avantgardy, byl na zahušťující se politický vývoj obzvláště citlivý. Uváděná díla jsou toho svědectvím.
Písně útěchy (na texty Alberta Steffena /1884-1963/) Viktora Ullmanna (1898-1944). K textům antroposofického básníka Alberta Steffana se Ullmann vrací opakovaně, naposledy v Terezíně (1942-1944), ještě před transportem do Osvětimi, kde po dvou dnech umírá......Obdobná neradostná situace provází i vznik zpěvu Podzim pro hlas a smyčcové trio (na básně Georga Trakla /1887-1914/). Smyčcový kvartet č.3, op. 46 je druhou skladbou napsanou po příjezdu do Terezína. Byla dokončena bezprostředně po smrti nejmladšího Ullmannova syna. Dílo se dochovalo díky prof. Emilu Utitzovi, který přežil a zachránil i ostatní Ullmannovy rukopisy...........
Na závěr této malé recenze bych rád ještě jednou zdůraznil vysoce citlivý přístup k interpretaci uvedených děl. Slyšíme vytříbenost zvukovou i koncepční. To vše umocňuje výborně odvedená práce hudebního a současně i zvukového režiséra Václava Zamazala. Přispívá k tomu též, dle mého soudu, podrobná informovanost členů souboru Variace o lidských osudech prováděných autorů, jejich lidské pochopení a nadosobní úsilí, řekněme to společně s Antoine de Saint Exupéry, aby tato rána rozkvetla ! Jsme svědky vzniku krásného, i když nikoliv efektního uměleckého počinu.
Ivan Kurz